Páter Halík, biskupové a vůbec kněží a církev

to mají v životě celkem těžké. Po T. Halíkovi se chce, aby neustále čelil nějakým útokům, protože je katolickým knězem, který je hodně na očích, a mnohým se to tak nezdá, po otcích biskupech se chce, aby rozhodovali samostatně 

a absolutisticky, protože se předpokládá, že mají čistá, láskyplná, Bohem naplněná srdce, a nebudou tudíž schopni žádných nepravostí, a po kněžích se chce, aby bezmezně a bezvýhradně poslouchali.

Nevím, jak to má páter Tomáš Halík. Ale líbí se mi již název jedné jeho knihy – Co je bez chvění, není pevné.

Nevím však ani, jak to mají otcové biskupové a zdali se někdy jejich srdce při jejich rozhodování zachvívá.

Ale co tak trošku vím je to, jak to mají někteří kněží, kteří běžně slouží ve farnostech. Nemůžu mluvit za všechny, ale za jeden případ bych snad mohla. Kněz v jedné farnosti opravil, v podstatě na své vlastní náklady, neobyvatelnou, zruinovanou farní budovu. Zvelebil – opět na své vlastní náklady (za pomocí půjčky z biskupství, kterou postupně splácel) přilehlou farní zahradu. Za pomocí dotací a sponzorů, které získal, zachránil – doslova zachránil – kostel, který byl v roce 1997 postižen rozsáhlou povodní. Měl plno dalších plánů do budoucna. Avšak z farnosti, která se začala stavět na nohy a vzkvétat, v době, kdy většinu téměř z milionové půjčky splatil, byl místo toho, aby si mohl své již z poloviny hotové práce začít nějak „užívat“ a v klidu ji dokončit, a zároveň se těšit i z duchovního, nejen materiálního růstu, odeslán jinam. Rozhodlo takto biskupství bez jakéhokoliv záchvěvu srdce? Nevědělo o zásluhách onoho kněze? Pokud ne, bylo něco špatně. Nebo naopak – vědělo? Pokud ano, pak je to ještě horší, zavánějící vypočítavostí a zneužitím něčí práce a obětavosti. Nebo že by chtěl onen kněz odejít sám? Nebylo tomu tak, ale i kdyby ano, tak přece dobrý manažer nenechá někoho, kdo zanechá tolik své vlastní práce, a za jehož působení farnost vzrůstá, v půlce jeho aktivit odejít někam jinam! 

Tím příběh nekončí. Na místo onoho kněze byl poslán jiný. Ten za krátký čas ve své podstatě (a dlužno říci, že i nechtěně), zničil předchozí práci, z opravené fary se zčásti stala ubytovna, z nádherné zahrady pastvina pro ovce, farnost byla zadlužena, další opravy kostela z pozice onoho kněze pozastaveny, ze vzrůstajícího počtu farníků zůstala jen polovina. Kněz však náhle, nečekaně zemřel. Ani toto nezachvělo srdcem nadřízených… když už ničím, tak třeba myšlenkou, možná i vírou v Boží vůli…

A nejsmutnější je, že ani za necelé tři roky se nikde nedočkáte jiného vysvětlení, než že rozhodování je čistě věcí o. biskupa. Žádáte-li někde, třeba u pana kardinála, o radu, vrátí se vaše prosby ne k vám osobně, ale k otci biskupovi, který je chápe jako stížnost. Žádáte-li třeba Českou biskupskou konferenci, odpovědi se rovněž nedočkáte. A když už někdo odpoví, tak ve stejném duchu – nic s tím nelze dělat, nic na tom nelze změnit. Rozhodnutí o. biskupa je logické, konečné a nemáme se k tomu vyjadřovat. Stejně tomu nerozumíme. Kněží musí s výměnou počítat – bohužel ale jen někteří; jiní si "sedí" na svých místech třeba i patnáct, dvacet let, aniž by třeba svou iniciativou zachránili kostel, pozvedli život v umdlévající farnosti, opravili farní budovu se zahradou, navíc v podstatě z velké části na své vlastní náklady... 

Nemůžu si pomoci, ale opravdu nevidím žádnou logiku ve zničení něčí práce, v bezohlednosti tam, kde má být porozumění, ve vypočítavosti, která nechá jednoho něco opravit a zvelebit a pošle ho pracovat zase někam jinam a ponechá vše někomu jinému. Už tento samotný fakt je zarážející, i kdyby vše okolo bylo jakkoliv logické. Toto se prostě druhému člověku (a kněz je také člověk) prostě nedělá. Ani současný skvělý kněz nemůže zahladit tuto křivdu. Ve slušné společnosti by se něco takového prostě stávat nemělo. A církev by tak nějak slušná přece jen být měla. Aspoň ke svým lidem. A ne naopak.

Smutné je i to, že kněží, kteří o těchto praktikách vědí, mlčí. Tento případ totiž vůbec není ojedinělý. Toto se prostě v církvi skutečně děje. Jenže kněží také vědí, že jim nesmí záležet ani na místě, ani na majetku, ani na lidech. Navíc jsou vázáni slibem poslušnosti. Proto, patrně z logiky věci (nebo spíše ze strachu?) poslechnou a... mlčí. Na farnících a jejich životech a osudech nezáleží nikomu. Ti důležití nejsou. Musí také mlčet. Očekává se to.

Avšak – kdo, jak známo, mlčí k ne-dobrému, je také vinen. A tyto praktiky z přirozeně lidského hlediska dobré prostě nejsou.

Mají tedy lidé, kteří skutečně věří v dobro a v lásku, k podobným věcem prostě jen mlčet?

Tedy nejen páter Halík, biskupové a vůbec kněží to mají v životě celkem těžké, ale těžké a možná ještě těžší to mají také ti lidé, kteří, slovy T. Halíka, v „něco“ možná naivně, ale o to více doopravdy, pevně a s nadějí, a možná sice se zklamaným, ale chvějícím se srdcem, avšak beze strachu prostě věří.