V České republice rasismus není a ani být nemůže,

ledaže bychom všichni patřili k negroidní nebo k mongoloidní rase. Ale, jak známo, nejsme ani černí ani žlutí, nýbrž bílí.

A bílá rasa, pokud vůbec přistoupíme na nějaké rozdělení lidí do určitých ras, spadá pod označení europoidní. Tvoří celkově 45% lidstva, a patří sem lidé, žijící v Evropě, v severní Africe, v západní Sibiři, v jihozápadní Asii, jižní a východní Austrálii, v Indii a v severní Americe.

A Romové nepatří k negroidní či mongoloidní rase, ale k rase europoidní.

Pokud rasismus předpokládá fyzickou a psychickou nerovnost lidských plemen – ras a vliv rasových odlišností na celkovou kulturu dané skupiny lidí, pak ve vztahu k Romům o rasismu mluvit nelze – jsme totiž, ať chceme nebo ne, stejné rasy.  Z čistě teoretického hlediska o rasismus vzhledem k Romům tedy jít nemůže.

O čem však hovořit můžeme, to je diskriminace. Tady již musíme přiznat, že se Rómové v České republice diskriminováni cítit mohou. Již i proto, že podle samotné EU mohou být lidé diskriminováni kvůli: rase nebo etnicitě, náboženství či víře, tělesnému postižení, sexuální orientaci a věku.

U nás v poslední době hovoříme o pozitivní diskriminaci, kterou si jen tak mimochodem zaděláváme na velké budoucí sociální problémy a nepokoje. Protože díky pozitivní diskriminaci narůstá v majoritní společnosti pocit, že jde o nový druh diskriminace, spočívající v tom, zda jste tzv. nepřizpůsobiví či ne.  A pokud jste „přizpůsobiví“, jste prostě určitým způsobem znevýhodněni vůči těm, co přizpůsobiví nejsou.

Pokud mluvíme o „nepřizpůsobivých spoluobčanech“, myslíme tím především Romy. Proč Romy a  proč ne cikány? Protože se samotní Romové na 1. romském sjezdu 8. dubna roku 1971 v Londýně dohodli, že nebudou nadále již cikány, ale Romové s tím, že označení Rom má být od tohoto data majoritní společností respektováno.

A tak pradávné označení cikán, které se zdá být v mnohém přirozenější a které je dokonce pro některé Romy přijatelnější, bývá považováno od této doby za nedůstojné.

A ještě malý dodatek k tomuto malému „vědomostnímu“ exkurzu (ke kterému jsem byla „vyprovokována“ články na zdejším blogu) – v České republice žije v současné době odhadem 300 tis. až 350 tis. Romů, ne-li 400 tisíc. V r. 1991 se při sčítání lidu k romství přihlásilo 32 903 obyvatel, v r. 2001 už jen 11 746 obyvatel a v r. 2011 se k romství hlásilo 13 150 obyvatel. Víme však, že jejich počet je mnohanásobně vyšší. Důvodů, proč se Romové k romství nehlásí, mohou být různé. Jedním z mnoha vysvětlení je to, že se prostě v naší republice cítí jako doma a jejich romství již pro ně samotné podstatné není.

Můžeme z toho vyvodit také to, že se Romové v České republice cítí dobře. A že kdyby zde byli až tak utlačováni (jedno jestli na základě rasové nenávisti či diskriminaci), nebyli by zde.

Romský básník František Demeter to vyjádřil slovy: A když jsme nikde nenašli vlastní zem, putovali jsme dál a dál, dál za Sluncem…

Zdá se, že v České republice Romové své „slunce“ našli.