Nejen učitelem,

ale být dítětem a rodičem v současném světě také není žádná výhra. Proč? Pokusím se to jen v krátkosti a k zamyšlení načrtnout.

Tak nejprve učitel.

Dnešní učitel je hráčem. Sice nic nehraje, učit druhé není divadlem pro jednoho herce, i když styčné body to má. Je hráčem s emocemi.

Proč? Protože především musíte umět zaujmout. Pokud to neumíte, jste ve třídě plné dětí odepsáni. Zaujmout znamená vzbudit takovou pozornost v dítěti, která přebije všechny ostatní jinak lákající bohulibé činnosti. Což v dnešním světě není až tak snadné. Pokud ovšem zaujmout neumíte, žádná jiná metoda vám není nic platná. I kdybyste zvládali tisíc metod, bez schopnosti zaujmout jsou k ničemu. Proto ty emoce, pomocí kterých se zaujmout dá. Ale tuto schopnost vás (bohužel) nikdo, ani sebelepší vysoká škola nenaučí, je nepřenosná.

Dále by učitel měl umět komunikovat, a to nejen s liberálně vychovávaným dítětem, které si myslí, že může docela všechno, ale také s jeho rodiči. Komunikační dovednost je vůbec jedna z učitelových kompetencí. A komunikace je mimo jiné výslednicí určitého vztahu, je akcí a reakcí, kde akci i reakci musí – opravdu musí – zvládnout učitel, ne dítě… (nebo chcete-li pubertální fracek), protože prostě  k tomu ještě kompetentní není. Učitel je pak ten, kdo v rámci výchovy nejen svými slovy, ale hlavně příkladem učí dítě komunikovat na společensky přijatelné úrovni.

Pak by měl učitel (kromě schopnosti organizovat, hodnotit, diagnostikovat a spoustě dalších jiných) být spravedlivý, měl by umět naučit, měl by zvládat mít děti rád, měl by, podle samotných žáků, být schopný udržet kázeň ve svých třídách. Pokud to neumí, není zcela dobrým učitelem (učitelkou).

Víte, jak rozdělují učitele někteří žáci?

-          Na hodné a tím pádem blbé, kteří nic nenaučí

-          Na přísné, nepřístupné a zlé, ze kterých je jim strachy na blití, a kteří nic nenaučí

-          Na přísné, ale přístupné, kteří mají žáky (i když se to na první pohled nezdá) rádi, a proto naučí

-          Na milé a přístupné, kteří mají o žáky zájem, mají je rádi, a proto naučí. Tento typ učitele to však má podle žáků nejvíce náročné, musí to být už opravdová osobnost, která má autoritu a respekt.

A co rodiče?

Ti musí umět motivovat, komunikovat, organizovat, vychovávat (i bez získaných kompetencí a  diplomu)… a být přitom ekonomicky výdělečně činní, přitom mít na dítě (děti) dostatečné množství času, věnovat se jeho (jejich zálibám) a koníčkům a úkolům ze školy, nesmí být unavení, mrzutí, vyhořelí, atd. Musí vědět, co s dítětem, které se učit nechce, které nemá nadání, které neumí, které neposlouchá, které poslouchat nechce…

A co dítě?

Co nabízíme dětem?

Náš ne zrovna příliš bezpečný svět.

Kromě velkého množství informací (počítače, média, celý současný náš svět), kromě spotřebně –konzumního způsobu života (média, celá naše společnost) také právě onen nedostatek času (čas nemají rodiče, učitelé, celá naše společnost) nabízíme také osamělé dětství. Nabízíme samotu v tom přelidněném světě dějů, věcí a událostí; a se samotou přichází úzkost a s úzkostí přichází ne zrovna pocit bezpečí. A tam, kde se necítíme bezpečně, kde jsme zahnáni do úzkých, tam, kde nezvládáme situaci, tam přecházíme buď do útoku, nebo utečeme… (a důsledkům útoku či úniku odborně říkáme sociálně patologické jevy).

Proč se divíme, jaké jsou dnešní děti? Proč říkáme, může za to škola - učitelé, mohou za to rodiče…? Učitelé jsou přece většinou také rodiči.  

Může za to společnost? Kdo je společnost? My všichni jsme společností…

Mohou za to ty děti?