Kardinál Duka zažaloval brněnské Centrum experimentálního divadla

za uvedení dvou kontroverzních divadelních představení chorvatského režiséra Olivera Frljiče. Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser je tomu rád. 

Aspoň se podle něj ukáže, do jaké míry může být zpochybňována umělecká svoboda. „Měli bychom se naučit rozlišovat mezi uměleckými počiny a nějakými politickými postoji,“ dodává.

Ale tady nejde ani tak o umění a svobodu. Ani o politiku. Pokud kardinál, představitel katolické církve u nás v České republice, podává v tomto případě trestní oznámení, nejde tak ani o úkon politika či o útok na svobodu smýšlení v umění.

Jde o něco zcela jiného, podstatnějšího. A o veliké nepochopení z řad nevěřících. Tady nejde jen o nějaké gesto. Nějakou urážku. Vůbec ne.

Jde o niterný vztah k někomu, kdo nás nepředstavitelně převyšuje a koho my nejen uznáváme, ctíme, v koho věříme, ale především jde o niterný, hluboký vnitřní vztah lásky.

A nejde zůstat lhostejný k tomu, když je náš objekt lásky až takto neomaleně, chce se říci hnusně, reprezentován. Nečistě a sprostě.

Vážím si pana kardinála Duky za tento čin. A chápu, že k něčemu takovému – z hlediska vztahu k milovanému, kterému zasvětil celý svůj život – prostě nemohl mlčet.

Myslím, si, že by takto nemlčel nikdo z nás. Jistě i pan Glaser by svou lásku bránil a nepovažoval by to ani za politický, či jinak na svobodu útočící čin. Spíše naopak.