Je těžké býti v Čechách Romem?

Ten, komu se prý podaří vyřešit romskou otázku, by mohl aspirovat na Nobelovu cenu míru. Často se tímto tématem zabývám, již i proto, že vyučuji multikulturní výchovu na univerzitě.

Ale na Nobelovu cenu neaspiruji převážně i z důvodu neřešitelnosti této natolik složité problematiky. Spíše než nějaké řešení z ní tak akorát rozbolí hlava. A přiznám se, že také přednášet tento předmět je rok co rok složitější… aspoň co se romské otázky týče.

Mé momentální zamyšlení však bude směřovat pro mnohé možná zvláštním směrem. Myslím si totiž, že dnes v současné době je asi velice těžké být Romem. Ne proto, že by Romové byli až tak utiskováni, diskriminováni a že by v Čechách skutečně bujela rasová nenávist. I když do určité míry to takto Romové mohou cítit. Avšak nejsou to ta přesná slova, která by vystihovala danou situaci.

Je těžké být v Čechách Romem, protože mu byla zde svým způsobem „odňata“ nezávislost a svoboda. Proč? Protože Romové začínají být v Čechách závislí na sociálních dávkách. Netvrdím, že všichni a že svou vlastní „vinou.“ Jsou tací, kteří pracují, a to dokonce poctivě. Ale je spíše pravdou, aspoň u nás na Ostravsku, že se o Romech začíná hovořit jako o profesionálních „pobíračích“ sociálních dávek. A není to vždy jen proto, že by nesehnali práci. I když je pravdou, že jsou v osobním kontaktu odmítáni, vidí-li zaměstnavatel, že jde o Roma. Není to však kvůli barvě pleti, ale díky negativním zkušenostem s pracovní morálkou Romů. A Romové kolikrát i práci mají, kolikrát i tzv. na černo, což je jim v našem státě umožněno, protože to je pro různé podnikatele výhodné. A není výjimkou, že často k této práci mají navrch ještě i ty dávky. A  opět netvrdím, že všichni, a netvrdím, že se to týká pouze romských obyvatel.

V souvislosti se zaměstnaností Romů se hodně hovoří také o nutnosti vzdělání. Ale mnozí mladí Romové dají už i na popud své rodiny přednost profesi „pobírače sociálních dávek“, než dalšímu studiu. Proč? Je to tak mnohem výhodnější.

 To, čemu říkáme pozitivní diskriminace, je v současných podmínkách téměř antihumánní počínání. Za prvé to vyvolává negativní reakce těch, kteří pozitivně diskriminováni nejsou. A za druhé, již staré čínské přísloví říká, že pokud chceme někomu pomoci, nebudeme mu chytat ryby, ale naučíme ho ty ryby chytat. Náš sociální systém Romy nic neučí, leda to, že je možné získávat, aniž se musí něco dávat a že je výhodné být závislými na druhých, aniž sami vyvineme nějakou aktivitu a snahu. A také to, že je dobré hovořit o rasové nenávisti a diskriminaci, protože se to vyplatí. Ale pozitivní diskriminaci si nevymysleli samotní Romové. A přiznejme si – byli by sami proti sobě, kdyby výhod, spojených s tzv. pozitivní diskriminací, také nevyužívali. A jsme to my, většinová společnost, která toto Romy naučila, a která jim tento způsob života umožnila.

A tak se nedivme, co se děje v posledních letech v naší zemi i jinde v Evropě.  A navíc - co se týče výchovy, tak zde máme generaci dětí, nejen romských, která je zvyklá jen tak něco dostávat, aniž by musela vynaložit jakékoliv úsilí. Pro Romy je však typické, že nejsou až tak vedeni k zodpovědnosti za svůj život a jsou zvyklí spoléhat se jen na druhé a pak vyčítat, pokud se nedaří. Navíc nám vyrůstá generace, která je přesvědčena, že může všechno, protože má jen svá práva, ale žádné povinnosti. Jedinou povinností Romů je znát svá práva – odpověděl mi jednou jeden romský aktivista právě na tuto mou otázku, jestli kromě práv mají Romové také nějaké povinnosti.

Proto prosím, říkejme a pišme pokud možno pravdu, že je těžké býti Romem. Nebojme se této pravdy, protože pokud se tato situace nebude řešit, pokud se naše republika bude chovat antihumánně tím, že jednu skupinu obyvatel (romské etnikum) bude pozitivně diskriminovat tak, že ta druhá (majorita) se postupně bude cítit diskriminována, projeví se romský problém nejen jako loni ve šluknovském výběžku nebo nyní na Ostravsku v ulici Přednádraží, ale také v jiných částech republiky, kde si obyvatelé nevědí rady s jistou skupinou spoluobyvatel. A to ne kvůli barvě pleti, ale kvůli chování, které vzniká mnohdy skutečně a bohužel z naučené vypočítavosti, a které navzájem vyvolává antipatie a vzájemné nepokoje. Pozitivní diskriminací se vzájemné pochopení a porozumění v současné době mění na vzájemnou nevraživost, která může začít postupně přerůstat v nenávist.

Jak řekl kdysi filosof J. J. Rousseau: „Každý zahálející občan, bohatý nebo chudý, mocný nebo slabý, je darebák.“

A naše společnost je momentálně na „zahálející darebáky“, které ze své zahálky mají spíše výhody, zvýšeně citlivá.

Pokusme se na to podívat tímto zorným úhlem pohledu a neobviňujme se z rasismu, z diskriminace ani z extrémistických nálad. Příčina tkví patrně v něčem zcela jiném. V podporování zahálky.

Romové nejsou vedeni k samostatnosti, k zodpovědnosti, ke smysluplnosti. A sami toto nezvládnou.

Jak tedy odpovím na původní otázku? Je těžké býti v Čechách Romem? Ano. A proč?  Protože je to v tomto státě velice těžké v důsledku sociálního systému, který vede spíše k zahálce než k hodnotám, které ji zamezují.